Pouze pět duí lačných po lehkém dobrodruství se vydalo na cestu, která začala na ruzyňském letiti 3. 7. 2005. O celém průběhu se můete dočíst v následujících řádcích...
Dobrodruný výlet slečny Barky Broučkové ani na měsíc ani do 16. století ale
na střední Ural - oblast sverdlovská a permská
...první přípravná schůzka... Sedíme v hospůdce U parautistů - je jasné, e se pojede, neví se jetě přesně kam ani kolik nás pojede, ale to se vechno ukáe =)
...druhá přípravná schůzka... "Norilsk nevyjde, chybí nám povolení nebo pozvání." Tím se před námi zavřela Sibiř i oblast Plató Putorana. - - - Kam tedy na východ...? - Ural. "Na polárním Uralu jsem u byl," hlásil Síma. (viz www.simandl.cz) "A co střední Ural? Tam nikdo z nás nebyl; okolí Ekaterinburgu, Permu... Poletíme tam i zpět letadlem s ČSA, pojedeme chvíli vlakem a pak dlouho dlouho půjdeme po svých s batohem na zádech." roztípnul oříek Pavlík. Sehnal na internetu mapy oblasti a zakoupil solární nabíječky, Síma zabalil GPS (Global Position System) a u se skoro jelo.
...třetí přípravná schůzka... vyřízení víz a letenek přes Student agency cca 3 týdny před odletem
3. 7. - 9. 7. 2005 (Ruzyně - Ekatěrinburg - Krasnoturinsk - Karpinsk - Kytlim)
10. 7. - 16. 7. 2005 (Kytllim - Rastěs - úpatí Osljanky)
17. 7. - 23. 7. 2005 (Osljanka - Kizel - Usva - Šumichinskij - Usva)
--- 3. 7. 2005--- Praha-Ruzyně - Ekaterinburg
Sraz na letiti v půl osmé večer: ía, Pavlík, Káča (Káč Káč), Síma a já.
První sms přila od íy: "Budu na letiti ve 20:40, ujel mi autobus, ale to je v poho..." Se íou jsme se potkali záhy na autobusové zastávce na Zličíně, take jsme (Síma a já) půl osmou také nestihli.
Kdy jsme dojeli na letitě, Pavlík a Káč u balili batohy a nechali se odbavit.
Nevím, jak balili ostatní, ale mě první balení batohu (20kg) trochu zaskočilo. Ale méně věcí jsem vzít u fakt nemohla. ...Snad jen ty teleskopky jsem mohla nechat doma - jo a dui od traktoru =)
V "území nikoho" jsme potkali Věrku, která nám zmáčkla první expediční foto. Pak jsme se jetě chvíli vozili na eskalátorech, ne jsme spořádaně usedli a čekali do půl jedenácté na zpoděný odlet. Kromě toho, e jsem se cestou vůbec nevyspala, dopadl let nad očekávání dobře. Hladké přistání ukončilo barevné rozjímání nad obzorem a přímé čtyřhodinové spojení Praha - Ekaterinburg [Sverdlovsk] - cca 3100 km.
--- 4. 7. 2005--- Ekaterinburg [Sverdlovsk] - Krasnoturinsk; 450 km
Husté mraky při přistání nevěstily nic dobrého...uvítal nás drobný detík. Asi hodinu nás před ním ukrývala odbavovací letitní hala. Tehdy jsem se poprvé (nevědomky) setkala se syndromem fronty. Fronty jsou v Rusku na vechno a za vech okolností. Neproběhlo ádné vzrůo (mačety proly, lístky o registraci jsme vyplnili) a tak jsme naloili batohy na záda a vyli v klidu před letitě. Sloili jsme batohy venku na chodníku a čekali ne otevřou směnárnu v letitní hale. Čekání jsme ukrátili koupí mapy města a okolí a pochvalnými zpěvy vedenými k íovám botám. Vypadaly jako čerstvě navoskované a potřené loutkem =) ...Na co nám ía odpověděl: "u Karel IV. znal kvalitu a nenahraditelnost vajec, vy blbci..." =) Z letitě jsme jeli asi 3/4 hodiny autobusem (No 1) k vlakovému nádraí. Cestou s námi prýmovala asi 42letá konduktorka v avtóbuse. ...e máme zaplatit 7 rublů za osobu za cestu. Kdy jsme konečně dali peníze dohromady, řekla, že bychom měli zaplatit i za batohy. A jak jsme platili na přeskáčku, netuila u, kdo platil a kdo ne. A tak se doadovala a zkouela, kdo by si od ní jetě koupil bilet. Spletitá obrovská celkem pěkná budova vakzálu nám poskytla útočitě. Koupili jsme jízdenky do města KRASNOTURINSK. (Vynechávám zdlouhavé hledání místa na nádraí, kam bychom se uvelebili, kdy nás muíci v modrém vykázali z prodejny lístků - nemohli jsme se prokázat platnou jízdenkou - a nemohli jsme najít tu pravou čekárnu...první byla pro děti, druhá pro důchodce atd atd...) Dali jsme si batohy do úschovny a vyrazili do města.
Proli jsme centrum, zbodli alik, nechali se omráčit pivem a juchali jsme do loveckých potřeb pro rybářskou sí. Ta se nakonec zdála býti velkou, take z koupi selo. Vrátili jsme se městem podél řeky a k poště (přes několik čupr maxi křiovatek typu praské magistrály). Síma koupil pohledy a ostatní zasedli k internetu. Cestou z poty k nádraží jsme se jetě podívali na kostely a zakoupili v obchodě chleba a buločky do vlaku.
Vlak odjíděl ve 21:12 (pozor 19:12 podle moskevského času) a my si užili 12 hodin ve vlaku - tzv. plackarta. Vypadá jako lehátkový vagón (také je), lůžka jsou seskupena po 6 do 1 skoro kupé, ale bez dveří - normo průchoďák!!! Děurnaja nám prodala povlečení zatavené v igelitu a my se mohli v klidu odebrat do země snů.
Málem mi utekla důleitá poznámka o registraci! Síma nedal jinak, ne e bychom měli najít pasportnyj stol. Tyto snahy nás na nádraí dovedly a k policii "za katr", kde nám natěstí jen poradili adresu úřadu...na úřadě měli toho dne jen do 14 hodin - přili jsme v půl třetí. Chvíli jsme Símu hecovali, aby se zeptal přes okýnko, ale dámy se nedaly obměkčit, take registrace stále visela jako bičující otazník...
--- 5. 7. 2005--- Krasnoturinsk - Karpinsk; maršrutkou asi 30 km; pěšky 1,5 km
Probudili jsme se - tedy vlastně nás probudil Pavlík, že máme ještě asi 1,5 hodiny času, než budeme vystupovat. Ale na výstup že musíme být připraveni, protože vlak ve stanici moc dlouho nestaví a lidi se hned pohrnou dovnitř... Sbalila jsem si věci, došla pro vroucí vodu do samovaru a připravila čaj. Časem se probudil i Síma a nakrájel sýr na připravený (a náš jediný) chléb. Čaj nám zbyl i při vystupování, tak jsme ho museli zavřít do ešusu - nevytekl =)
Na nádraží v Krasnoturinsku jsem hlídala bagáž, než se Káč a Pavlík a Žíža vrátili z nákupu. Mezitím psal Síma pohledy...psal dlouho, a tak ještě Pavlík stihnul zařídit maršrůtku - - - jak se později ukázalo, právě tento klíčový okamžik zavinil, že jsme se Símou snědli poslední kousky chleba...a nakoupili jsme až cca za 3-4 dny =) Maršrůtkou jsme dojeli k úřadu slibujícímu registraci. Pavlík a Síma to šli vyřídit...po 1/2 hodině čekání jsme s Káč vyrazili za nimi - jednak abychom zjisitli, kde to vázne a jednak, abychom si došli na záchod. Z venku docela dobře solidně vypadající úřad se ukázal být "rozpadlinou" (padající omítka, místnosti toalet plné starých věcí, štaflí aj., "ukradené" chybějící dveře...). Kluky jsme našli sedící na chodbě na lavici, ruce v klíně. Díky tomu, že úřad v poledne zavřel, tak jsme mohli jet po 3/4 hodině dál...protože úřadnice nevěděla, co s námi (bez adresy, turisti) vrátila nám v poledne všechny doklady, nijak nás neregistrovala a my jeli dál.
Projeli jsme Karpinskem a jeli dál. Pavlík sledoval mapu, Žíža padající batohy a ostatní si hlídali hlavu, aby jim při ďábelské jízdě (která nakonec byla jednou z nejmírnějších) zůstaly hlavy na krku. Najednou Pavlík rozhodl s konenčou platností:"Tady!" Řidič zastavil, vystoupili jsme na silnici uprostřed lesů - cestou z kopce lesem měl být potok. Poděovali jsme, rozloučili jsme se, zasmáli se jeho rozpačitému výrazu, vlastní podivnosti a začali si vytahovat návleky, repelenty a šusťákovky.
Čekala nás první asi hodinová Tour de prales k soutoku řeky s potokem, první komáři, první rybálka a úlovky =)
Byl to první šok - co nás další tři týdny čeká - Káč se cestou promáčely boty, ale za hoďku jsme byli na místě, postavili stany a šli vyzkoušet prut, třpytky a ryby v řece. Kluci došli na dřevo, rozdělal se oheň a Síma přinesl rybu. Bylo veseleji. Večer šel Síma na ryby ještě jednou, níž po proudu a chytil mamutíka hned na první nához...tak jsme měli výbornou snídani. Jen tma přišla o trochu později, než bychom byli čekali. Ale v dalších dnech, kdy jsme se vyhrabali z lesa, bylo světlo v deset večer daleko víc zavádějící...
289 m.n.m.; cca 59° rovnoběžky i poledníku
--- 6. 7. 2005--- cesta ke Konžaku cca 17 km; 320 m.n.m.
první stopy medvěda, mokřiny, vyprahlá pláň plná pokácených a neodvezených kmenů a větví rozmělněných a přes sebe popadaných (poznatek později získaný: dřevorubci pracují pro práci)
Po snídani jsme vyrazili na cestu. Celý den byl ve znamení cest a stop. Vyšli jsme od řeky lesní cestou, na místní poměry docela schůdnou. Vylezli jsme na silnici (rozuměj pískovou uježděnou "dálnici", ideál pro cyklisty) asi 20 metrů od místa, kde nás předchozího dne vysadil řidič maršrůtky. Byla to toho dne velmi pohodlná cesta. Hledali jsme podle mapy průseky a lesní cesty. Lesní cesty byly podmáčené, v průsecích zůstali padlé kmeny.
Předchozí večer jsme impregnovali boty, což se nám dnes velmi hodilo! Díky vlhkým, mokrým a podmáčeným cestám jsme mohli sledovat stopy medvěda, jelena (?) a vlka (nebo psa?)... Nejvíc nás toho dne zničilo podvečerní putování po vyprahlé pláni plné pokácených a vlivem času už i rozmělněných stromů. Nakonec jsme sešli z kopce do starého řečiště (zarostlého stromy a mechem), kde jsme postavili stany, uvařili večeři a usnuli. Potůček byl opět nedaleko, což bylo fajn, protože o vodu nebyla nouze.
--- 7. 7. 2005--- cesta ke Konžaku cca 13 km
cesta čáprčím a křáčím, neboli krleš hegešem (přímo neprostupným roštím a hnusem)
Káč ztratila oba své klobouky, večer první vodní lázeň a koupel v horském potoce
Ráno jsme posnídali a vyrazili buší směrem na západ. Celý den vedla naše trasa mimo cesty, ačkoliv se Žíža i Pavlík snažili jít prošlápnutou stezkou. A tak není divu, že Káč hned ještě dopoledne ztratila obě své hučky. Nevyhnuli jsme se ani mokřinkám podél stékajících potoků. Šli jsme do bodů B (potok) a C (k soutoku). Malinkatá odchylka GPS se dala odpustit, přestože soutok jsme našli asi až!! o 50 metrů dál. =) Potřebovali jsme se ale dostat na protější břeh. Padlá bříza byla tím nejkrásnějším mostem.
Po malém artistickém intermezzu (Hoď mi tu kládu, abych mohl vyvažovat! - Sákryš, jak já to přejdu?!? - Nedělej dámu a pojď! Vezmi si kůl jako oporu. Jen ji nechte, ať se koupe!!!) - Pavlík šel jakoby nic, ale na druhém břehu si oddechl tak silně, že vítr už neutichl a bříza se kývala a prohýbala jako v hurikánu. Káča nakonec podlehla síle přírody. Nechtěla večer sušit, tak vytáhla poprvé a jako první brodičky a řeku hlubokou asi 20 cm přešla s největším klidem. Dál jsme se prodírali křáčím, čáprčím a šli krleš na západ. Až jsme došli k horské řece, na kraj lesa, na úpatí Konžaku. Byl za námi náročný den, ale stál za vydané síly. Večer jsme vařili rýži s rajskou a pak se šli ještě vykoupat do řeky. Myslím, že tady se roztočil "evergreen" o Símově lásce k vodě a koupání, mytí a putovnímu mýdlu z vlaku. =) Pro mě osobně bylo tohle místo jedním z nejhezčích noclehů - možná i proto že už jsme nespali ve stínu hlubokého lesa.
--- 8. 7. 2005--- Konžakovskij kameň 1587 m.n.m.
výhledy, objevení maratonské cesty do Kytlimu
Síma poprvé ztratil láhev s pitím
Ráno jsme vstávali krapítek dřív (ne o moc minut), snídali vločky a vyšli vzhůru pod Konžak z nadmořské výšky 778 m.n.m. Vyšlapanou cestičkou jsme vyšli nad les a přes kamenná pole jsme došli pod vrcholky Konžaku. Žíža cestou nacházel různé druhy šrotu: rouru, lopatu... Došli jsme do sedla pod Konžakem, přioblékli se, zjistili, že Síma ztratil láhev s vodou a vydali se "na lehko" bez batohů na vrchol Konžakovského kamene. Výlez na Konžak nám trval asi dvě hodiny. Cestou jsme narazili na značenou maratonskou cestu z obce Kytlim, takže jsme měli ulehčenou a jasnou cestu do města. Kromě praporků jsme na vrcholu našli neskutečné množství PET lahví, vymačkaných citronů a vůbec všude bylo plno nepořádku :-( Vylezli jsme úplně na vrcholek, nechali se zvěčnit Símovou samospouští a prchali z větrné hůrky zase zpátky. K batohům jsme se vrátili v půl páté a dali si s velkou chutí sváču. Cestou dolů jsme se drželi (běkdy i doslova) praporků, které značili trasu maratonu (konal se před týdnem). Usídlili jsme se kousek pod vrcholem - na jednom z mnoha tábořišť osada chudožnikov. Viděli jsme asi na Serov (kouřící megatovárnu) a vesnici, kam jsme druhý den pospíchali do magazínu. Se Símou jsme se těšili, že konečně koupíme chleba... a sýr, vodku, cibuli... Protože se stále nestmívalo a zakempovali jsme celkem brzy, došlo i na ígru v kubiky (nekonečný zdroj zábavy); budiž Pavlík a Káč věčně chváleni za tuto kostkovanou zábavku =)
--- 9. 7. 2005--- Konžakovskij kameň (osada chudožnikov) - Kytlim; cca 24 km
první autostop a poznání, že na skládku chlapi nejezdí recyklovat odpad, ale hledat žížaly
první dokoupení zásob, setkání s civilizací
Stále se pohybujeme kolem 59. rovnoběžky a poledníku. Z Konžaku jsme scházeli do obce Kytlim celý den. Cestou dolů jsme postupně potkávali plno osob. Nejdřív starší manželský pár (říkali jsme si: "HA, výletníci!"), potom jsme potkali kupu skautíků a jiných výletníků. Naše duše by zaplesaly, kdybychtěli výletníci uklidit nepořádek po maratonu na Konžaku - ale kdo ví... Posledních pár kilometrů nám ukrátil autostop. Byli jsme rádi - 9/7 byla sobota amy nevědli, jaká je zdejší otevírací doba. Vzali nás místní chlapíci - dřevorubci. Najednou uhnuli ze silnice ke skládce. Říkali jsme si, že to jsou takoví chudáci, že musejí jezdit na skládku a recyklovat...a =) oni jeli na rybálku a hledali žížali =). Vysadili nás v obci, vysvětlili směr k magazínu a jeli dál. My se podívali na náměstí (podle Símy se sochou Frankensteina), prošli kolem školky a došli do vytouženého magazínu. Celá akce měla jen jednu nevýhodu. První šli nakupovat Žíža, Káč a Pavlík - takže jsme chleba zas neměli - vykoupili nám poslední cihličky...nevadí, koupili jsme suchary...a také vodku, sýr, sušenky, čokoládu, cibuli, pivo - baltiku pjaťorku (5), česnek, vodu, malako se sacharom neboli sgušonku neboli jesenku v konzervě Tatra mléka, která v klucích zasyčela skoro jako to pivo =) Nákup proběhl samozřejmě na několikrát a v obou obchodech. Dodnes nevím proč mají dva obchody se stejným zbožím hned vedle sebe, jestli kvuli zásobování...?!? =)
Cestou z Kytlimu jsme potkali podivné monstrum na vodě, které hltalo i plivalo bahno, ale nic jiného z něj nešlo, kromě vrzajícího zvuku. Po vodě se mírně otáčelo. Chvíli jsme na to koukali, Pavlík a Káč šli dál po silnici na Osljanku, Žížovi a Símovi to nedalo, tak se šli zeptat. Vrátili se místo nich dva chytrolíni, kteří nás trápili kvízem =) "KVÍZ - hra ano, ne - ptejte se, my už to víme!!! A nepovíme!!!" (Tak se ptejte!!!) Cestou spadlo pár kapek, což rozvlnilo paniku s pláštěnkami, ale aspoň je Síma, Káč a Pavlík vyzkoušeli - těžko říct, jestli fungovali, protože se pod nimi zapotili tak, že byli mokří víc než Žíža a já... =)
--- 10. 7. 2005--- cesta k řece I.; 10 km
všichni jsme použili brodičky, první praní
"Zas-je-den-je-den-ten-taaam" volají Starci na chmelu a my s radostí zhodnotili Zas jedna noc je ta tam. Pravda je, že první noci nám byla docela zima. Ale tentokrát GPS naměřila po ránu 14 °C - a to už se dalo vydržet mnohem lépe než 7 °C.
První noc, kdy mi nebylo moc zima - jen jednou jsem se probudila a to ne zimou, ale opakovaným deštěm.
Vstávali jsme dost pozdě - kvůli dešti a mokrému dřevu. Pavlík se Símou nakonec oheň s pomocí lihu vykřesali. Proběhl snídaňo-oběd a v jednu po poledni uralského času jsme vyrazili na cestu.
Cesta byla krátká, ale i tak jsme se stihli na soutoku (vlastně už v cíli) ucaprtat, než kluci prošli okolí a než jsme našli a vybrali "vanu" na spaní. Při té příležitosti jsme i všichni použili brodičky! Pavlík šel hned zahřívat spacák i organismus (nemoci se v jeho těle dařilo). Dali jsme si večeři - sušenky a čaj - a Síma šel na rybálku. Žíža se vydal s pytlačkou za ním. My holky pradlenky jsme se chvíli cachtaly ve vodě s prádlem a pak jen tak, abychom se umyly. K večeru se počasí vybralo i nad námi (nic se nesrazilo!), a to nám notně pozvedlo náladu. Žíža chytil okounka, Síma políčil na ráno.
--- 11. 7. 2005---cesta k řece II. - k osadě Rastěs; 15,4 km
osada v mapě označená jako neživá
kterak alergici místo na přespání v rozkvetlé louce daleko od vody i lesa a dřeva hledali
Jak dopadly Símovy nalíčené pytlačky? Vyšly naprázdno... Ráno jsme se Símou vstávali tak nějak pozdě - až v deset. Ostatní neuznali, že jsme jim ušetřili stresy a dočkali se ve čtvrt na jednu. Pavlík poznamenal, že už jsme přišli na chuť místním túrám, a tak si obtížnost už sami přizpůsobujeme. V hegeši nám už to docela jde, a tak si zkrátíme čas chůze =). Ale stanovených 15,4 km jsme k bývalé osadě Rastěs ušli. Cestou Pavlík částečně ztratil pěšinu a úplně vytratil mačetu v hegeši (kdyby byl prosekával cestu, nestalo by se mu to - ale hegeš asi nebyl ani jednou tak úděsný, aby kluci museli vytáhnout mačety a kosit cestu...proč je s sebou vlastně měli?!?!?!?)
Ten den jsme šli po stopě jelena (nebo losa), kterou jsme našli, sotva jsme opustili krleš hegešem do bodu "sedlo". Trefili jsme původně plánovanou cestu (která byla projetá naposledy v zimě na saních). Trochu nás v tu chvíli zaskočilo značení v mapě, neboť cesta na mapě byla značená minimláně jako SILNICE!!! ...ale silnice to rozhodně nebyla... Odpočinek jsme si dopřáli na sušší části podmáčené pěšiny. A jak jsme záhy zjistili u boudy velmi zachovalé, možná i v zimě obývané v blízkosti s pivní plechovkou Velkopopovického kozla. Nově se objevila hovada obřích rozměrů - Žíža se bránil březovou větvičku ovívačku (proti ovádům, komárům a dotěrným mouchám a jiným dotěrným...). Taky nás cestou nadchla novotou bíle svítící březová lávka přes potok. Zarostlou cestou jsme se dokodrcali až na kopec nad řekou (Síma tam našel houbu) a pak jsme konečně sešli k brodu. Přebrodili jsme přítok Kyrja velké řeky Kosvy a tím jsme ses ocitli v Rastěsu. Chtěli jsme spát spát tradičně blízko vody, dřeva, na suchu a v rovině, a tak -nevím už přesně kdo - jsme se najednou ocitli uprostřed rozkvetlé louky, což všichni kluci - alergici s nadšením přivítali =) Ale naštěstí pak Síma našel lepší místečko. Tam se za námi přišlo podívat i myšátko - asi po čichu, bylo ještě slepé. Pečlivě jsme jí vykolíkovali území, aby na ní nikdo z nás nešlápnul - ale Žíža nebo Pavlík, ji pak stejně hodili do lesa. Nově se ukázaly muchničky a midges [midžís]. Zlatý Konžak, kde komáři vůbec nebyli.Večer usnul Pavlík s otázkou na rtech: "Co kdybychom tu zítra hodili voraz?"
--- 12. 7. 2005--- odpočinek v Rastěsu; 0 km
opravy (lepení a omotávání lepenkou) pohorek a brodiček, sušení bot
setkání s místními rybáři a milý dlouhý příjemný večer v jejich společnosti vyplňovaný společenskou hrou u plného stolu "sněz co můžeš i když už nemůžeš" =)
Síma ráno brzy vstal a šel na rybálku.
Vrátil se s pozvánkou k večerní družbě se třemi rybáři z vozděchoda (obojživelného auta). Pozvání rozhodlo o osudu úterního dne - užili jsme si cachtání ve vodě, praní i sušení. Zpestřením byly topinky a bramboráčky. Měli jen jednu vadu - bylo jich málo.
Šla jsem se Símou lechtat prutem vodní hladinu. Sice jsme nic nechytili, ale dvouhodinové brodění pomohlo odhalit miniďubírku v Pežiho pravé brodičce. Díky tomu jsem i já použila tolik hýčkaný chemoprén. =) Večeřeli jsme jen lehce, aby se do nás vešly dobroty připravovanérybáři z Ekatěrinburgu.
Chvíli jsme hledali jejich úkryt, někteří už to skoro chtěli vzdát - že by měli opět hlad =) - ale nakonec jsme je našli podle sekání dveřa. Nejprve jsme obdivovali vezděchod, potom kluci hráli přežíranou, vesele jsme se bavili o práci, vtipech, životě v přírodě a Žíža se Símou se střídali ve hře na kytaru.
Přišli jsme s prázdnou, tak jsme se s Káč zvedli, že přineseme vodku, kterou jsme měli a šli jsme - a oni se prý divili: "Kam šli?...Do stanu, že něco přinesou?...A vy jste je takhle nechali jít?...A to se o ně nebojíte?" Evgenij, Genadij a Pjótr nás uctili rybí polévkou - uvařili úchu - třemi lipany, opečnými kuřaty (podle Pavlíkova překladu prý možná prošlými), jablky, sýrem, špekem, CHLEBEM, perníčky, vodkou (spiritusem), slunečnicovou chalvou... "Domů" nás doprovodil Evgenij, který byl v srpnu 1968 v Čechách - s rozkazem "první nevystřelíme!". Bylo půl třetí ráno, pomalu svítalo, Evgenij nám svítil čelovkou a nás čekal brod, na který jsme se moc těšili =)
--- 13. 7. 2005--- cesta na úpatí Rastěského kamene 718 m.n.m.; 14,6 km
krleš hegešem; samice losa nám ukázala zadek
Ráno začalo skutečně ráno - v půl deváté přirazil k našim stanům obojživelník! Podepsali jsme se našim hostitelům do mapy, napsali jim adresu a nechali si napsat jejich adresu. Chvíli se debatovalo nad nejvhodnější cestou - a pak už se kluci z vezděchoda rozloučili, přejeli řeku a frčeli na ryby. (Evgenij se pak ještě vrátil. Ale protože jsme byli hulváti a balili bez přestávky a pomalu jsme mu ani kloudnou větu neřekli, rozloučil se s námi a odbrodil autem tentokrát již definitvně pryč.) V jedenáct jsme byli zabalení. Nakonec jsme nevyšli plánovanou značenou cestou, ale rozhodlo se, že půjdeme k Rastěskému Kameni "taky doporučenou" trasou. Pavlík si pak ještě večer drbal šišku, protože nás ve tři odpoledne čekalo stále 6 km vzdušnou čarou. Celkem jsme ušli 14,6 km a byli jsme z chůze i krleše dost vyčerpaní. Morálku nám držela čekuláda, povídání o losici, která před námi utekla,vyhlídka ve skalách a Žížou nalezená cesta!!! Pak už jsme ťapkali k cíli poměrně rychle. Kluci ještě asi 1/2 hodiny hledali potok - a našli krásný čirý pramen. Stany jsme rozložili na vyhlídce u "pokáceného" stromu. (Tak dlouho se u něj kluci postrkovali, až strom spadl. Ne, vážně, docela dost se nadřeli, než ho vyviklali.) Večeře na ohni na (dlouho - spíš nikdy nekosené) louce, panoramata v západu slunce, hmmmm. Slunce se snažilo, a tak se naše duše a fotoaparáty plnily panoramatickými kýči. Kluci si zalepili boty, abychom mohli následující den popojít dál, ale tušili jsme, že první na řadu přijdou brodičky.
Byl to docela obyčejný den, kdy slaví Markéty svátek. Síma to moc dobře věděl, zatímco já si na nějaké oslavy
ani nevzpomněla. Zatímco jsem balila, Síma kutil něco takového, že to vypadalo, jako kdyby snad ještě vařil, nebo myl ešus...
a protože jsem Barka zvědavá a už jsem to nemohla vydržet, uslyšel jenom: "Co to máš...? Ukaž...copak to máš...?" A EJHLE - co to nebylo - PUDINK s rozinkami k svátku =) dííík moc nám chutnal =) Dodatečně děkuji všem, kteří mi popřáli na vypnutý telefon =) a omlouvám se všem Markétám, které
ode mne přání nedostaly: moje milá švagrová Markéta Surgová, Markéta Misíková-Militká, Zoufalá, Blažková, Hájková, Tvrdíková, Jansová a jiné... =)
--- 14. 7. 2005--- Rastěskij kameň - osada Kameň (bývalý lágr); cca 14,2 km bez ranního výstupu na góru
cestou jsme hráli hru "komu nateče víc do boty horem" a "kdo ponoří boty hlouběji do bažin" a mokřin
Probudila nás síla slunečních paprsků - tak silných, že brodičky ve vysoké trávě nebyly potřebné. Z vršku Kameně byl krásný rozhled do všech stran. Káč našla starou spadlou, rozbořenou triangulaci. Chtěla ji zvednout a vyfotit. My jsme v tom Káč nechali samotnou (jak se později ukázalo nebylo to naposledy), ale Káč je silná žena, odhodlaná a všeho schopná =)
NO, A PAK TO ZAČALO - - - velké hledání cesty. Užili jsme si dosyta polnin, romantických březových hájků, močálů i lesa. V mokřinách každý získal skalp dle svého přičinění - Žíža si sice předchozí večer zalepil boty, ale nateklo mu vrchem. Já zapadla po koleno. Kdyby nebyl Síma tak pohotový a nevytáhl mne za batoh, teoretická instruktáž "kterak vylézt z bažiny" by se proměnila v praktickou ukázku. Od toho dne znám 4 druhy mechů, 2 lišejníky a bolehlav.
Kolem třetí (možná trochu později) jsme nenarazili na zapomenutou obracečku sena ani na kamna, ale na cestu, která nás dovedla až k vyschlému korytu potoka. Někteří v korytě "chytali zajíce" a ztráceli špičky páskou zalepených pohorek, tak jsme raději odbočili na polní cestu. Došli jsme k rozpadlému dřevěnému mostu - a opuštěné osadě (prý lágru) Kameň. Nebýt mladých zbloudilců ve V3Sce, tak jsme nepotkali živé duše. Prohlédli jsme si ostnaté dráty, rozbořené domy, puchýře na nohou a vydali se dál - po hlavní silnici směrem k Osljance. Asi po 2,5 km jsme zahnuli k vodě (tedy kromě Žížy, který zásadně a pouze odbočuje), kde jsme pověčeřeli, zanadávali si na hovada a midges, postavili stany, dosušili boty a šli spát.
--- 15. 7. 2005--- cesta k Osljance (úpatí); 13,8 km
nahoře na hoře, pod vrcholem přišla bouřka a vítr, přeháňka a děšť, nocleh v botanické zahradě
Ráno jsme po koupání vyšli docela včas - lehce po jedenácté. Dohoda zněla, že se vykoupeme před odbočkou z hlavní silnice - a tak tomu i bylo. =) Z hlavní cesty jsme šli chvíli po nehlavní - obyčejné - cestě. Pak už se jen určovala poloha a pozice na mapě a rozhodli jsme se pro postup krleš hegešem vzhůru na Osljanku.
Nutno podotknout, že už si cestu umíme mnohem lépe naplánovat a přizpůsobit obtížnost našim silám.
Obvykle jsme v těchto dnech na schůdnější cestu narazili až kolem půl čvtrté odpolko (do té doby hegeš). Vyšli jsme opět po kamenném poli pod vrchol do rozkvetlé botanické zahrady. Vedro toho dne nás inspirovalo k brzkému vstávání nebo non-stop nočnímu pochodu pro lepší výstup na vrchol Osljanky. V tu chvíli (bohužel/naštěstí?) začínalo pršet. Postavili jsme stany, natáhli ponča na dešťovou vodu a schovali se do stanů. Tahle přeháňka, (která vždy znovu začala, jakmile Žíža prohlásil, že už končí) mě uchránila před non-stop pochodem přes Osljanku. A všechny nás uchránila před dehydratací, neboť jsme celkem nachytali asi 4,5 liru dešťové vody. =)
--- 16. 7. 2005--- úpatí Osljanky 847 m.n.m. - osada Velká Osljanka; 16,7
den plný překvapení:
předpoklady a očekávání: vrchol hory - nákup v magazínu a civilizace - most
nemilosrdná realita: vrchol v mlze (útěk z hory) - opuštěná vylidněná obec - zbořený most a hledání brodu v řece
Síma opět ztratil láhev z batohu
Bude následovat VELMI DLOUHÝ zápis, protože toho dne se několikrát zvrátily a změnily naše plány =)
Čeká mne opravdu vstávání v šest a odchod v osm hodin ráno?!?!? Nikoli, kvůli mlze, která se válela mezi stany, jsme čekali, až trochu uvidíme na cestu - vstávali jsme v deset. posnídali jsme na lihu uvařenou brrrkaši a vydali se nejkratší cestou do údolí k osadě - městu Balšája Osljanka. Na místě, kde jsme předchozího dne obědvali, jsme a) doplnili zásoby vody (Síma zase ztratil cestou jednu láhev), b) doplnili jsme potraviny do těla (suchary, sušenky, salám, poslední chleba a zgušonku. Shora z hory jsme viděli opravdu balšóju Osljanku, nevypadala nijak špatně - těšili jsme se do magazínu: "...A já koupím třicet čokolád a všechen chleba vám vykoupím!!!" Sršeli jsme vtipem. =)
Napojili jsme se na hlavní cestu a pokračovali vcelku svižným tempem. Síma vytáhnul kytaru, takže Káč chvíli nemusela myslet na bolavé nohy.
Uskutečnili jsme RYCHLOŠÍPÁCKÉ foto (bez Bubliny, ten nás fotil :-) ) a v šest jsme došli k řece, kde stál rozadlý dům. Ušli jsme pár metrů a naše sny o Osljance se rozplynuly v dáli.
V magazínu by určitě nebylo zakryto, kdyby tu nějaký byl... Šli jsme se podívat do dvou největších a nejzachovalejších budov podél cesty - pravděpodobně základní a střední škola. Síma našel v jedné místnosti sčot a váhal, zda by si ho neměl vzít domů. Káč našla v nějakém sešitu poslední zápis z roku 1998. Na dřevem obložené zdi visel plakát o nějaké ceně gubernátora k roku 2000. Na zemi se válelo plno papírů, dřeva, kovů, zbytků z kola... Základní škola stála hned vedle. Schody do patra byly ještě funkční (ale nikdo se po nich neodvážil), na zdech byly vymalování základní geometrické tvary a početní úlohy 1+1=2. Kromě tělocvičny s žebřinami jsme našli i místnost s injekčními stříkačkami a gynekologickým křeslem...zdravověda je potřebná a prevence též =)
Procházeli jsme i další menší domky poblíž, některé byly ještě docela pěkně zařízené a vybavené, dva domky vypadaly udržovaně (našli jsme Leninovy paměti, album, učebnice angličtiny a němčiny). Když se kluci šli podívat k řece, viděli ve člunech vodáky - takže úplně mrtvo v městě "nebylo". A najednou jsme viděli, jak proti nám jdou dva lidé se psem a batohem - že by TURISTICKÝ RUCH? To dva kluci se psem šli na Osljanku a dali nám cennou informaci, že nás čeká u ostrůvku brodění - což nás překvapilo, neboť alespoň Pavlík očekával most. Prošli jsme opuštěným městem a došli až k řece Kosvě. Síma vytáhl prut a začal rybařit, zatímco Pavlík s Žížou šli hledat most. Místo mostu našli jen pomník postavený poslednímu muži žijícímu v Osljance (1914-2002) a potkali muže, který zase na opačném břehu hledal brod. nedalo se nic dělat.
Schylovalo se k večeru a jako na potvoru začal foukat vítr. S Káč nám začalo být zima vůbec jsme se nechtěli koupat - řeka byla široká a bylo jasné, že voda bude dosahovat alespoň do poloviny stehen. "Co třeba DUŠE? Nešly by nějak použít, když už se s nimi táhneme? ...Návrh se neujal -duše jsme měli pro případ, že řeka bude hlubší a my bychom museli plavat - což nenastalo. A kdyby snad - tak dáš batoh nad hlavu a přejdeš to...ne? Sundali jsme si oblečení od pasu dolů, nazuli brodičky, vzali hůl do ruky, vytáhli batohy nad pás a hupsli do brodění...
na druhém břehu jsme zjistili, kolik nám chybí do Kizelu. Chlapík z protějšího břehu šel za těmi dvěma kluky, šel převážně pěšky a šel těch 50 km 12 hodin. Mezitím se počasí umoudřilo a nám se tak na poloostrově líbilo. Postavili jsme stany "na pláži", kluci šli na dřevo a Síma na rybálku. Uvařili jsme si večeři, propočítali jídlo a užívali si pěkný večer u vody, celkem bez hmyzáků. Síma se vrátil asi v 10 večer.
Sázeli jsme se proto, že mu tak berou, nebo že chce přinést alespoň jednu rybku. První varianta byla správná - Pavlík doporučil správné místo k rybolovu: 3 okouny, 4 lipany a 3 pstruhy za 1,5 hodiny. Připravili jsme ryby na ráno a šli spát, neb jsme chtěli brzy vstávat a v půl 11 vyrazit na cestu, abychom stihli ujít ujít co nejvíc kilometrů. Ale ujdeme je? A co na to Jan tleskač?
--- 17. 7. 2005--- Osljanka - Kizel;
Bude následovat opět trochu DELŠÍ zápis, protože toho dne se událo mnoho zvratů =)
DEN MNOHA KILOMETRŮ
posuďte: 15 km pěšky + 28 km stopem + autobusem do Kizelu + vlakem do Usvy + 2 km pěšky za Usvu
Ráno nás Pavlík vzbudil podle úmluvy v půl deváté. Síma zůstal ve spacáku, a tak šel na rybálku Žíža. Užili jsme si hodo-bóžo snídani: rybí polívku z okounů (s kmínem, solí, novým kořením) a pstruha v alobalu s brrrkaší. Každý jsme jedli rybu...no ani jsme to nemohli sníst =) Největší pikantérie toho rána byla "ňamka" Pavlíka, Žížy a Káč.
Někdo jim poradil, ať si uvaří těstoviny na sladko - a oni si z nich udělali amarounový dort. Na fotce vypadá moc hezky, ani byste to nepoznali =) .
Od pláže jsme vyrazili v půl dvanácté směrem na koupačku k brodu. Tam jsme potkali včerejší kluky. Na Osljanku nedošli, ale zvěděli jsme, že přijeli autem (do kterého už jsme se bohužel nevešli) a nechali nám své jídlo: cibuli, chleba a 6 brambor. V jednu po poledni jsme tedy konečně vyšli (opravdu časně) směrem ke dvěma rozcestím. Čekalo nás asi 15 km, abychom měli šanci chytit stopa.
Sluníčko pálilo, nikde ani živáčka...čekala nás cesta do kopce z kopce...myslím, že si nikdo z nás nedokázal představit, co nás opravdu čeká. Snad jen poté, kdy jsme se rozdělili o poslední salám, kousek chleba, 1 cibuli jsme tušili, že do magazínu prostě dneska musíme stůj co stůj!!! Došli jsme na rozcestí a začali žertovat, co bude s tím stopem. Káč stopu nevěřila, a tak vyšla pěšky napřed. Všechna auta toho dne jela nekompromisně v protisměru. První naším směrem jely dvě side-cars s nevstřícně vyhlížející posádkou. Pak něco chrochtalo a my slyšeli a věděli, že TO JE NÁŠ AUTOSTOP!!! Káč se rozběhla zpátky k nám, abychom ji tam náhodou nechtěli snad nechat napospas krutému osudu. Přijelo něco plné šrotu. Řidič nám zastavil a chtěl nám ukázat, že nemá v autě místo, my řekli, že to nevadí, že se vejdeme. On že éto něbepéčno - my: že to nevadí, že si sedneme na batohy. Řidič si dal cigárko na uklidněnou, my nastoupili a jelo se. Byla to jízda velmi dobrodružná - rigoly, meliorace, brody, mostky, louže...neuvěřitelné sklony terénních nerovností =) . Když na korbu nešel pach benzínu, vířil se kolem nás prach (sedal na batohy, brýle, čepice, čistě vyprané oblečení - jeli jsme přeci do města), a když dovnitř nelítal ani prach, dostali se k nám hovada. Zvláštním znamením "držte se!" pro nás bylo skřípění brzd a podřazování rychlosti. Žíža se sžil se svým kusem šrotu natolik, že si ani po pauze na pití a záchod nepřesednul. Pavlík málem vypadával za jízdy a Síma hledal další možné místo na těle pro novou otlačeninu.
Žíža seděl jakoby právě vyšel z koupelny - s ručníkem kolem krku, ve vypraném tričku, s umytými vlasy =) (ale jen prvních pár kilometrů).
Najednou stop zastavil - po 28 km - 2 hodinách jízdy - u skládky na kraji obce - dřevěné domky, skleníky...Vyfotili jsme se s řidiči, nechali si ukázat cestu k magazínu a vodě a rozloučili se plni očekávání. Došli jsme k veřejné pumpě, trochu omyli prach z tváří, vyprášili batohy a šli dál. PO DLÁŽDĚNÉ CESTĚ, mezi domy s balkóny, mezi rozbořenými domy i troskami, kolem nás jezdily děti na kole, omladina v autech a také projel policista na motorce. Šli jsme kolem telekomunikačního úřadu, k panelákům a bytovkám a došli jsme k náměstíčku, kde čekalo plno lidí.
Pavlík si myslel, že domek s otevřenými dveřmi a nápisem nad vchodem "šachta 41" je otevřený magazín. Ale v domku neprodávali ani bilety na autobus. Lístky prodávali v autobuse (tedy prodávala je jedna taková "mrtvá slečna") a autobus nám měl přijet za pět minut - no neměli jsme náhodou štěstí?!?!? =) Sám Síma řekl, že nakoupíme až v Kizelu a vyjeli jsme do goroda. Kodrcali jsme se asi 3/4 hodiny mezi vytěženými haldami, po cestě dlážděné i asfaltované (tedy podle Pavlíka) =) což Símu i Žížu dost pobavilo. Celou dobu hledali, jestli už po silnici před námi prošel taťka Asfalt... - odtud vznikla hláška "hele taťka asfalt je tu taky".
Cestou do goroda jsme viděli 4 magazíny, kde měli otevřeno. Z konečné autobusu jsme vzali první dva nejbližší obchody útokem. Kromě toho, že jsme koupili, co jsme mohli, tak byly prodavačky unešené z Žížovy ruštiny.
A hurá na nádraží. Pavlík se Žížou šli vyřídit lístky (historka sama pro sebe) a Káča a Síma a já jsme futrovali nakoupené zásoby. Zpět k historce: tedy Pavlík a Žíža stáli u okénka a za nimi ve frontě stojící Rus se ptal: "Máte to na dlouho?" - "Jo." Tak ho pustili; až když se dali do řeči (Rus se ptal, odkud kam co jede a kdy), teprve po několika větách Rus zjistil, že jsou inastranci a že mu s vlakem neporadí.
***Každý otáčí oči v sloup, když se dozví, že jdeme už 14 dní a že jdeme z Konžaku =) přitom oni sami chodí s megabatohy.***
Do odjezdu vlaku nám zbývaly dvě hodiny, tak jsme hráli v kostky. Stejně tak i ve vlaku - kde bylo mimo jiné hrozné vedro, puch a volno zas až u záchodků a kuřárny na konci vlaku. Poslední půlhodinku jsme hráli prší, abychom neusnuli a nepřejeli - přeci jen bylo půl druhé v noci (půl dvanácté moskevského času), když jsme měli vystupovat.
Od nádraží nás jsme šli k silnici, pak k řece Usvě a po proudu po pravém břehu POSÁZAVSKOU STEZKOU. Čekalo nás totiž nejdůležitější: najít místo na spaní.
Šli jsme ve tmě asi hodinu, než jsme našli ve strmé stráni docela bezva místo: rovné, vysekané, s ohništěm. =)
zalehli jsme ve tři k ránu, počítali nákladní vlaky a jejich vagóny a těšili se, že následující týden prožijeme bezva pohodu.
Pavlík nebo Žíža jednou prohlásil - "dlouhej jako ruskej vlak". Tak jsem v Kizelu na nádraží schválně počítala vagóny jednoho nákladního vlaku. Bylo jich 70 - slovy sedmdesát!!!! Vagóny táhly dvě lokomotivy a dvě lokomotivy vlak ještě tlačily...Už to chápu... =)
--- 18. 7. 2005---odpočinek na nejlepším místě u vody 
vodácká atrakce na řece Usvě: kajaky, katamarany,
rafty maximálně přetížené...výlet do magazínu, maróženoje
Koupačka a těžká pohoda to rozhodně byla! =) probudili jsme se do parádního letního dopoledne. Uchystali jsme si dobroučkou snídani (z magazínu) a vytáhli mýdlo, abychom ze sebe smyli včerejší prach ze stopu, smrdutost z vlaku a vlastní pot. A taky nás čekalo VELKÉ PRÁDLO. (Včetně ušmudalných batohů od šrotu.)
Pravda, naše místo nebylo z nejpustějších. Projela kolem nás řada vodáků, prošli rybáři a turisti s velkými s batohy. Zjistili jsme se, že se všichni trousí ze skalního městečka asi 5 km daleko. Zatímco do námi zjištěného skalního města se všichni teprve chystají. Nepotkali jsme zatím nikoho, kdo by tam byl a vrátil se.
Žíža našel pramen čisté vody a myčku na nádobí.
Síma a já jsme šli odpolko do Usvy do magazínu pro citrón, dvě zmrzliny, baltiky - PEČIVO už ale ZASE NEBYLO... K večeři jsme se nechutně přejedli: vařené brambory, špízy, kuskus s rybičkami, bramborové placky...sušenky...chalva...baltiky...kostky a kytara. =)
Žíža si nedal pokoje se svými botami, stále je lepil v marné naději, že mu ještě vydrží. Jak se v průběhu expedice ukázalo, vícero věcí měl s sebou již tzv. pamětních a tento rok si zvolily jako přelomový ve svém sloužení Žížovi. Batoh, boty...nějak toho ještě přibývalo. Už si ale přesně nepamatuji, co všechno chtěl vyhodit - jóóó ještě minimálně jedno tričko - a tak už končím, abych nepsala nepravdivé pomluvy. Promiň Žižiku =)
--- 19. 7. 2005--- Usva - kamenné město - Šumichinskij; 23 km
marné hledání přírodních krás, hod toulavým kotětem do dálky
Ráno začalo celkem nevinně. Vstali jsme později, sluníčko nás v 9,30 vyhnalo ze stanů. Uvařili jsme si snídani, balili, mezitím se okoupali a ve 12 jsme šupajdili k magazínu. Koupili jsme svačinu a pití a vyrazili směrem na KAMENNÉ MĚSTO. Cestou jsme si užili krleš, rovnou nekonečnou tekoucí asfaltku, vedro na úpal, odbočku konečně naším směrem, krleš II. a kde nic tu nic. Kluci místo kamenného města prozkoumali šachtu s výsypkou. Pak se Pavlík rozhodl prozkoumat ještě jednu cestu a přinesl kus pískovce. Šli jsme s ním a Káča a Žíža našli i další kameny - docela velké a poskládané na sebe. Tím rázem se zmírnil splín a depresivní myšlenky v našich řadách..
Tedy jsme opravdu na něco jako město podobné kamennému městu narazili. Při svačině jsme vymýšleli, kudy bychom mohli jít dál a Síma našel na mapě něco jako rybník. Naivně jsme tomu modrému flíčku věřili, že se budeme mít kde vykoupat. Bohužel, jak se ukázalo, nešlo o žádnou romantickou lagunku. Cestou nám jedna paní domácí řekla (která hlídala nějaké stroje u jiné opuštěné štoly a měla tam vlastní dovolenkářskou dřevěnou boudu), že to na koupání asi nebude, že o žádném kamenném městě nic neví... a vůbec vypadala pramálo přátelsky. Jezero bylo celé rezavé (nebyl to odlesk zapadajícího slunce), jak do něj vtékala VODA Z GEJZÍRU - prasklého odvodnění šachet. Šli jsme po asfaltce dál (už bylo 22:30) až do města Šumichinskij, kde se k nám přidalo kotě. Síma se ho zbavil - po malém emočním výbuchu - za Žížovy asistence hodem do dálky.
Kluci se zkoušeli kotěte zbavit všelijak: zahnat, zastrašit, zaplašit, psa na něj posílali - ale ten se kotěti obloukem vyhnul... =)
Prošli jsme obcí, šli po cestě dolů k řece (šli jsme za zvukem motorky, která "zřetelně jela od vody"), až jsme došli na břeh, postavili stany a o půlnoci jsme ulehli - hned na ráně všem místním. =)
--- 20. 7. 2005--- opět pohoda u vody
koupačka, opalovačka
minimum km, leháro u řeky
- vstávačka po deváté hodině
- koupačka
- snídaně
- koupačka
- lehárko
- člobrďo, nezlob se
- koupačka
- Káč a Pavlík šli na nákup pro maróženoje
- procházka proti proudu
- blesky a hřmění
- večeře
- žoužel z Vitacitu
- kostky
- Dobrou noc =)
--- 21. 7. 2005--- Šumichinskij - Usva - kamenné stolby; 13,6 km
Cesta podél vody je nejpřijatelnější varianta v takovém vedru, cestou asi tři koupání - pohoda =)
Ráno se nám podařilo vstát a vyrazit celkem na čas - v 11 hodin. Vyrazili jsme po proudu Usvy, po břehu
od obce Šumichinskij do Usvy. Slunce nám opět přálo, a tak jsme se cestou dvakrát pěkně vykoupali a cachtali. Došli jsme k rozbořené továrně (od které jsme vycházeli),
nastoupili na bývalou vlečku (teď už docela pěknou cestu) - - - a - - - hurrááá do magazínu.
Nakoupili jsme zásoby a šli kolem "našeho" kempu až daleko ke Stolbám. Přešli jsme všechny "kempy" (rozuměj místa vhodná ke stanování) až dozadu, kde jsme konečně našli místečko - plné bodláků, muchniček, komárů a hovad. Těšili jsme se na koupačku (dokonce i Síma - zlí jazykové tvrdí, že chtěl v posledních dnech dohnat celočtrnáctidenní nemytí). Když lezl do vody a rozhazoval rukama, aby odehnal hmyz, nadával jak špaček na kousající hovada. Uvařili jsme véču, Káč došla pro vodu a kvůli ďobajícím mrchám jsme šli spát...
Ale Radio Žíža ještě vysílalo lingvistickou relaci o "nicméně" a "víceméně" a filmových premiérách poslední doby.
Zjistili jsme, že Rusové konají své biopotřeby buď přímo na cestě, nebo těsně vedle. Podle všech poznávacích znamení tou dobou chodilo hodně lidí naší cestou...
Kolem vody bylo taky plno "vodáků", kteří si půjčují vybavení v Čusovoj (které bylo 50 km daleko).
--- 22. 7. 2005--- přesun k původnímu kempu v Usvě; 4 km
Ráno chtěl Pavlík vyrazit ke Kamenné věži. Chtěla jsem jít taky, ale protože Síma chtěl jít taky a není zrovna ranní ptáče, šli jsme jako druhá vlna. Neměli jsme ten pravý pohled, aby nám klesající stěna připomínala věž, ale to mi snad ani tak nevadilo. Prošli jsme se se Símou hodinku - Síma se i koupal - ale špačkovala nadával na hovada až nepřiměřeně - bohužel to musím takhle napsat.
Přešli jsme na první kemp těsně pod Usvou. Káč a Pavlík šli napřed, abychom se nemuseli bát, že místní budou rychlejší. Pak šli ještě Káč s Pavlíkem do magazínu, přinesli nám zmrzku, baltiku a B>vzkaz, že chleba bude zítra do 12 hodin a že nám ho schovají...
Než se K & P vrátili, vyprali jsme těla i oděvy - i Síma nakonec vypral své hadříky a vybalil MÝDLO, KTERÉ JIŽ 3 ROKY všude hrdě vozí s sebou NEPOUŽITÉ. =)
Čekal nás večer s baltikou, kostkami, veselicí a kanadskou nocí před posledním proflákaným dnem u řeky. Toho večera vzniklo více vtipných úsloví typu: jóó...teplý je to dobrý i když je to studený...táta asfalt za to může, že se to nesrazilo...ale až se to srazí, to bude bouřka...jojo dneska přijde bouřka, bude pršet...
--- 23. 7. 2005--- Usva - Ekaterinburg (vlakem); 12 hodin 300 km v kupíčku
Ráno jsem se vzbudila v půl šesté a už se mi nechtělo spát. Šla jsem se dívat na řeku. Po proudu se líně válela mlha a řekou pomalu postupovali rybáři.
Žíža šel před dvanáctou pro objednaný chléb a my se váleli u vody, jedli poslední zbytky jídel: posnídali jsme pudink a vločkami, rozinkami a čokoládou, svačili chléb a jumku (já se sýrem, Síma a´la guláš). Nebýt Pavlíkovi aktivity, neučinili bychom toho dne snad nic kloudného - tedy kromě praní, mytí a koupání. =) Pavlík šel na dřevo a našel jeskyni.
Jeskyně byla podle Pavlíka vápencová (a možná to dřív byla i štola) - a my jsme v ní našli tmu, zimu a led.
Pak jsme na louce sledovali bouřkové mraky a sázeli se, jestli bouřka naši louku obejde, či neobejde... Vlak jel ale až v devět večer a nám stále zbývalo plno času. Zahráli jsme si 2x kostky, vyprali jsme si, koupali se, vymdlili se, abychom byli jako ze žurnálu =)"Hlavně se nesnažte vypadat (a chovat) jako cizinci" radí průvodce, tak jsme se umyli =) a šli na nádraží.
Na nádraží čekalo plno lidí na příměstský vlak. Než přijel, navštívili jsme naposledy magazín - kopili si pití, chlebíky, salám k brrrrkaši a baltiky do vlaku.
Síma měl toho dne docela plodnou hlavu na myšlenky a příspěvky a rozproudil diskusi o nájmech, bytech a správním aparátu. Ve 21:48 místního času konečně přijel kupéčkový vlak (600 rublů za jízdenku a 40 za povlečení). Nasádlíkovali jsme se všichni do jednoho coupé, Žíža si u nás nechal věci a šel si vedle povléknout. Snědli jsme hrachovky, brrrkaši, uvařili kafíčko, vypili piva, snědli sušenky a zahráli KOSTKY, ustlali si a šli spát...
...a zase se ocitla Barka v pytli a zase byla nesena nocí... Čekala nás desetihodinová cesta v hogofogo kupé vlakem ze Solikamsku do Sverdlovsku (Ekateru) (průměrná rychlost 70 km/hod; cesta cca 300 km)
--- 24. 7. 2005---Ekaterinburg
Tentokrát jsem spala bez spacáku - pouze v povlečení - a taky to šlo. Tak snad nechytnu žádný svrab...
Ráno raníčko panna vstala, batoh na uzel zavázala a šla do města. Snad pořídí něco pro své kamarádya známé - přinejmenším adkrytky. =) Možná nás Pavlík přemluví, abychom den strávili v maršrůtce na výletě k čertovu gorodišti. Každopádně zas-je-den-je-den-ten-tam a už nás čeká jen 1 celý den v Ekatěrinburgu a jedna noc, na kterou jsem moc zvědavá - jestli ji na letišti prospíme, nebo strávíme někde jinde...
Batohy jsme nechali v úschovně na nádraží a vyrazili jsme do supermarketu na známé místo pro buločky. Protože nebyly hotové, koupili jsme pití a starší "už hotovky" a šli směrem k achotniku. Káč chtěla koupit trička a sirky, které chytnou a hoří i ve větru, dešti. Prošli jsme asi čtyři a byli jsme částečně úspěšní...trička nebyla přesně podle přání, ale spíčky jsme sehnali senzační - extra sirky jsme skoro vykoupili. Také jsme si KONEČNĚ KOUPILI MAPU oblasti, ve které jsme vlastně byli.
Celou pátračku po tričkách jsme směrovali i tak, abych mohla koupit pohledy a známky na poště. Cestou z pošty jsme šli kolem CIRKUSU - což rozhodlo o našem odpoledni a výlet k čertovu rodišti se nekonal. Koupili jsme lístky do 14. řady na představení od 15 hodin. Lístky kupoval Síma a u okénka zapomněl hádejte co - =) - láhev s pitím. Více o cirkusu bude ještě dopsáno. (Poznámka pro dobro Símy: u pultu v achótniku zapomněl Pavlík láhev s limonádou).
Návštěva v cirku
Bude jen ve zkratce - pro mě návštěva pravého ruského cirkusu znamela řadu zážitků =)
Vešli jsme do velké kamenné budovy - něco jako hamburská budova pro Berlitze v seriálu cirkus Humberto. Jenže modernější - prosklené ochozy s výhledem ven. Jen ten zvířecí pach a puch se asi nezměnil. Vešli jsme do hlediště, sedli si skoro na svoje místa a čekali, co bude. Pro děti bylo připraveno mnoho lákadel - svítící pásky, dobroty, jízda na poníkovi aj. Setmělo se, rozsvítila se světla a z reproduktorů byl slyšet hlas bábušky z ruské pohádky. Všechny nás pěkně uvítala a provázela nás celým představením, které trvalo 2,5 hodiny s patnáctiminutovou přestávkou. V přestávce jsme si koupili nanuky, abychom mohli na začátku představení patřičně šustit. =) V první části se ukázali výborní akrobaté na laně téměř bez jištění, krotitelé pudlů a medvídků, akrobat na kruzích, krotitelé opiček (které parodovaly provazochodce z ůvodu) a koně, kteří nepůsobili moc zkroceně. Ruští klauni docela obstojně vyplňovali přestávky nutné pro přestavbu manéže. Po přestávce jsme shlédli báji o veliké lásce. Akrobati jezdili na koních jako blázni, koně byli jako splašení, tu se klaďas a záporák objevili ve výšce na plošině, tu zas procválali manéží a bojovali mezi sebou - jiskřičky jen lítali. Dokonce i cvičená puma na nás vystrčila tesáky. Viděli jsme docela krásné představení - alespoň mně se líbilo. V cirkuse jsme byla (poprvé a) naposledy někdy ve 2.třídě základní školy. Myslím, že i ostatní byli nadšení - ostatně naše dojmy si můžete prohlédnout na fotce. Pavlík zkoušel i natočit video, kratičké se mu zdařilo. Já mohu jen využít fotek kluků, které nakonec docela dobře vyšly. Toť ve zkratce vše o naší návštěvě cirkusu. Nikdo nelitoval, ačkoli vlastně původně jsme ani nechtěli jít - právě kvůli puchu a obavám, abychom jen "neprošli zvěřinec". =)
V půl šesté nás cirkus vyplyvnul na ulici. Šli jsme všichni na lov darů a jídla do SUPERCENTRA Kupec. Nejdřív jsme se nadlábli (kuřecí se zelím, kuřecí s kuřecím, gréčka s pivem, pirožek, piva...) a pak jsme se dali do nakupování:
Nu pagadi! na videu, čokolády, suchariky, vodky, baltiky, chalva, čaj...
Ve čtvrt ne devět jsme se sešli v parku u fontány, kde dopoledne Síma stenografoval mladému telefonujícími Rusovi. Z parku jsme jeli METREM 3 stanice zpět k nádraží do úschovny pro batohy.
NO - a když už se nám zdálo, že nám nic nemůže zmařit odjezd na letiště, zmrzl náš úsměv. Cesta na letiště se stala nejtežším ale i nejzábavnějším úkolem dne - byla přeci neděle večer!!! =)
Vyšli jsme před nádraží na zastávku autobusu No 1. Tři čtvrtě hodiny nám trvalo, než jsme zjistili, že autobus už asi nepojede, protože je neděle - a jestli pojede, tak asi za dvě hodiny. To bylo pár minut po 22 hodině. První ranní autobus jel příliš pozdě, než abychom na něj mohli počkat. Místní nám doporučili jet maršrútkou 031 do stanice Okťábrskaja a dál 026 na letiště...případně kdyby ještě jel poslední autobus 1 (nebo 26?)... Okťábrskaja byla proklatě daleko.
Nahrnuli jsme se celí nažhavení na letištní linku do "031" - řidič jel jako by tušil, že děsně spěcháme - a vysadil nás, jak jsme chtěli...bohužel "026" nám ujela těsně před nosem - a když jsme se ohlédli, uzřeli jsme hraniční ceduli města EKATĚRINBURG.
To černo kolem značky už byla okolní tma, bylo už fakt docela pozdě, když jsme čekali na - no?...no?...na co...? no na stopa =)
Stmívalo se, seděli jsme na zastávce na konci města, vesele jsme šveholili a kluci se stávali pomalu ale jistě víc a víc nervóznějšími. =) Žíža proto, že se mu chtělo na záchod a Pavlík že viděl, jak zbývající 4 km JDEME PĚŠKY. Vskutku zastávka uprostřed lesů snad naším posledním dobrodružstvím cestou na letiště... Stopli jsme "černou maršrůtku" (= bez čísla, takový černý taxík). Dost se nám ulevilo a hurrrááááá k aeroportu. Tam jsme opět pojedli a usadili se venku na lavičkách, neboť nás čekala vlahá letní noc. =)
Dva metry od nás si kuřáci zřídili svůj debatní klub, zrovna pro Káč to bohužel byla celkem prekérka (tahle výprava byla začátkem jejího konce s kouřením). Obecně je pro nás pidlivizace zničující, protože si vždycky zaplácáme žaludky...
--- 25. 7. 2005---Ekaterinburg - Praha
čekání na ranní a opět zpožděný let (7:20) - opět nám čekání ukrátila hra v kostky =)
V hale na letišti čekalo obrovské množství lidí, uvnitř bylo nedýchtelno, ale postupem času nebylo zbytí a museli jsme dovnitř. Co dělat - čekání dlouhé - a tak došlo opět na ígru v kůbiky. Nejedno ruské dítko by si rádo zahrálo s námi - a dospělí samozřejmě také koukali na šílence, kteří sedí hloučku, vykřikují, smějí se a vymýšlejí strategie, kdo bude první na dně... Při odbavení opět prošlo Žížových i Pavlíkových 53 cm argumentů a let se obešel bez potíží. Snad jen kromě toho, že jsme měli opět asi o hodinu opožděný start.
Na letišti v Ruzyni na nás čekal taťulda, který nám pořídil závěrečná dokumentační fota, že jsme se opravdu všichni v pořádku vrátili. Přiletěli jsme ráno, takže jsme šli domů na snídani - někteří pak šli spát, jiní se hned vrhli do likvidace kontaminovaných obsahů batohu = praní, mytí atd...
Přátelům z Rastěsu jsme poslali fotky. Pro naše kamarády bylo uspořádáno asi tříhodinové promítání.
Musím napsat, že všechno parádně vyšlo - až neuvěřitelně; počasí, potraviny, doprava, (ne)bloudění, místa na spaní, fotky, nálada a ačkoli jsem se na Símu dost často mračila, přežili jsme to!!! =)
Poznámka k GPS: je výborným pomocníkem, když potřebujete znát, kde asi přibližně bloudíte. Vytyčování podle souřadnic se docela osvědčilo. Jinak nám ale Síma stále předhazoval, kolik nám ještě chybí: "Už jen tři kilometry..." - prý jako motivačku a povzbuzení. Jenomže Símo, to VŠECHNO VZDUŠNOU ČAROU!!!! Pokud se tedy nejednalo o údaje poctivě zaznamenané zapnutým přístrojem za posledních cca 12 hodin...
Pavlíkovy stránky
3. 7. - 9. 7. 2005 (Ruzyně - Ekatěrinburg - Krasnoturinsk - Karpinsk - Kytlim)
10. 7. - 16. 7. 2005 (Kytllim - Rastěs - úpatí Osljanky)
17. 7. - 23. 7. 2005 (Osljanka - Kizel - Usva - Šumichinskij - Usva)
šťastná "doma" v Praze na letišti, ještě se "zalarveným" batohem